Žít znamená měnit se. Být dokonalý znamená měnit se často,“ napsal Angličan John Henry Newman (1801–1890). Je považován za nejvýznamnějšího anglicky píšícího teologa 19. století. Svým životem a dílem inspiroval i tři světoznámé anglické autory: G. K. Chestertona, C. S. Lewise a J. R. R. Tolkiena. Před pár dny jej papež jmenoval učitelem církve.
První polovinu života prožil jako anglikán, druhou jako katolík. Byl to kněz, oblíbený univerzitní kazatel, spisovatel, brilantní teolog. Následkem své odhodlanosti podřídit se poznané pravdě, ať to stojí, co to stojí, zažil mnohá nepochopení od méně osvícených anglikánů i katolíků. To byl třeba případ jeho učení o vývoji křesťanské nauky, která se podle něj nepředává od Kristových dob jako jeden neměnný balík, ale vyvíjí se, tak jak nás Duch Boží postupně uvádí do veškeré pravdy.
Celý život se pohyboval v univerzitním prostředí, aktivně se věnoval vzdělání a formaci studentů. Irští biskupové ho v roce 1854 pozvali do Dublinu, aby ho jmenovali rektorem tamní první katolické univerzity. Newman univerzitě věnoval mnoho energie. Usiloval mimo jiné o to, udržet pohromadě v jedné instituci akademické bádání a publikaci, svobodné od případné cenzury ze strany církevních autorit, a zároveň bezpečný prostor, kde je s úctou předkládáno a rozvíjeno učení katolické církve mladé katolické inteligenci. Avšak odpor, na který v Dublinu narazil, ho nakonec přiměl k rezignaci na funkci rektora a k trvalému návratu do Anglie. Jedním z plodů jeho dublinského období, aktuálních dodnes, je série přednášek nazvaných
e Idea of a University (Idea univerzity, Krystal OP 2014). Představil v nich ideál vzdělaného kulturního člověka, o jehož formaci má usilovat katolická univerzita.
„Proč studuješ na univerzitě?“ – „Abych se mohl stát lékařem, právníkem, knězem atd.,“ lidé obvykle odpovědí. „To je málo,“ říká Newman. Univerzita má člověka navíc formovat, nejen zásobit informacemi a dovednostmi. Univerzita podle něj neslouží především k přípravě odborníků schopných vykonávat určitou činnost ani k výchově specialistů schopných pěstovat vědecký výzkum v určitém oboru, ale musí usilovat o intelektuální růst člověka, o dozrávání jeho schopnosti uvažovat a posuzovat, o rozvoj inteligence až k dosažení dokonalosti, která není omezena na jedinou oblast zkoumání nebo činnosti.
Vzdělání potom neznamená stav člověka, ale spíše činnost kultivující mysl, která ji přivádí do stavu plného rozvoje. Má „mysl rozšiřovat“. Newman jde dokonce tak daleko, že dává přednost univerzitě, kde se nekonají zkoušky, ale kde studenti žijí společně před univerzitou. Seberozvoj, který člověk uskutečňuje ve vztahu s druhými lidmi, je vždy lepší než vzdělání, které se snaží studenta pouze naplnit pojmy. Podle Newmana mezi cíle univerzitního vzdělávání musí patřit především získání stále větší přesnosti v myšlení.
Při pohřbu knížete Karla Schwarzenberga kdosi řekl, že byl nejen intelektuál, ale také gentleman. A to je druhý typicky newmanovský prvek, který se objevuje v jeho Ideji univerzity. Cílem univerzitního studia je totiž také výchova gentlemana. Ten, kdo jím je, není jen dobře vychovaný nebo zdvořilý člověk, ale člověk intelektuálně vyspělý, vzdělaný, schopný žít a jednat ve společnosti své doby. Ženským ekvivalentem gentlemana je dáma. Když o muži řeknete, že je gentleman, znamená to, že je zdvořilý, vzdělaný a dá se mu věřit. Gentleman totiž drží své slovo; slovem, které dal, je vázán.
John Henry Newman v sobě organicky spojuje to, co nostalgicky obdivuji na staré dobré Anglii, a zároveň nadčasový ideál křesťanské svatosti. Ta ovšem neznamená někoho kopírovat, nýbrž hledat si svou originální cestu, pro niž mne osobně Stvořitel stvořil a vybavil. Bůh vede člověka zcela osobním způsobem, říká Newman.
Autor je spirituálem Papežské koleje Nepomucenum v Římě. Převzato z časopisu alumnů Nepomucena Brázda (viz nepomucenum.it). Redakčně upraveno.
Zdroj KT, autor Tomáš Roule