Při pozorném poslechu několika hodin audiozáznamů z libické fary se posluchač postupně dozví následující: v nevelkém společenství zhruba třiceti lidí, kteří se scházeli ve farním sálku vždy poslední adventní neděli, obvykle dříve či později zavládla uvolněná vánoční atmosféra. A to i přesto, že setkání měla liturgický rámec: začínala i končila modlitbou, v první části vždy zaznělo adventní kázání pana faráře, následoval společný zpěv vánočních písní a poté přišla na řadu adventní promluva vzácného hosta. Ta vyústila ve volný rozhovor, který se často protáhl dlouho do noci.

Z nahrávek je zřejmé, že Bohumil Hrabal se ve společnosti libických evangelíků cítil dobře. Většinou hovořil se stále rostoucím zápalem, občas jako by se dostal do varu a vlastně nebyl k zastavení. Vzhledem k adventní náladě libických setkání Hrabal většinou mluvil o věcech, které souvisely s nadcházejícími vánočními svátky.

Vzpomínal na svou babičku Kateřinu, zbožnou katoličku, která ho vychovávala prvních několik let života a každou neděli ho vodila do zábrdovického kostela na mši svatou. Hovořil o svém vztahu k Bibli, kterou od dětství miloval, takže nakonec uměl příběhy biblické dějepravy nazpaměť a byl v této záležitosti dáván za příklad ostatním školákům. Jeho celoživotní důvěrný vztah k Bibli se projevoval i v průběhu hovoru: citoval zpaměti dlouhé řetězce biblických veršů, zejména z evangelií a epištol, jimiž prokládal své adventní úvahy.

Zřejmě nejcennějším přínosem nedávno objevených audiokazet s Hrabalovými adventními meditacemi je zjištění, že tento český spisovatel na své životní pouti dospěl k promyšlené a dosti originální „teologii vánočního tajemství“, kterou v jednotlivých promluvách postupně rozvíjel.

Den, kdy se Slunce vrací

Na první nahrávce z prosince 1981 vysvětluje, že souvislost mezi vánočními svátky a zimním slunovratem nepovažuje za náhodu. Je přesvědčen, že rozvržení svátků církevního roku koresponduje s kosmickým řádem a přírodními rytmy: „Je to všecko spojený s přírodou, to narození Krista, který bude za pár dní. My se účastníme narození Krista, který třeba bylo někdy jindy, ale my věříme, že bylo zrovna toho dne, kdy se i to slunce zase vrací, a ten Kristus, kterej je v nás, jde zase tou dramatickou cestou, která je spjata s rituálem celýho roku. Cosi v nás vždycky umírá, jsme šediví, napadal sníh, potom je zase jaro, kdy to všecko znovu vzkvete a je vzkříšení, nanebevstoupení, pak jsou ty nádherný letnice… Čili my, když si všímáme toho, co se děje s přírodou, tak jak jdou ty měsíce, tak vidíme, že všecko odpovídá tomu, co vypráví farář o životě Ježíše Krista, a co učil.“

Slunce, které bude od zimního slunovratu znovu nabývat na síle, je pro Hrabala symbolem Kristova narození a zároveň symbolem aktivní lásky k bližnímu. Ježíš Kristus, Boží Syn, se má podle Hrabala narodit v každém lidském srdci. To znamená, že podstatným významem Vánoc je podle něj zrození účinné lásky k bližnímu v nitru člověka. Lásky, jejímž je Kristus symbolem a ztělesněním.

Jako Mistr Eckhart

Je opravdu pozoruhodné, že Hrabal vlastně na libické faře formuluje „mystické pojetí Vánoc“, které známe z vánočního kázání Mistra Eckharta: jesličkami, v nichž se má narodit Boží Syn, je každé lidské srdce. Toto promyšlené pojetí duchovního významu vánočních svátků pak Hrabal různě komentuje na každé z dochovaných adventních nahrávek.

Například myšlenku „vnitřního slunovratu“, tedy Kristova narození v lidském srdci, vyjadřuje na první nahrávce takto: „Je to to slunce, ta aktivní láska k bližnímu, ta poráží všecky předpisy, všecky zákony, všecky nařízení, protože aktivní láska je: v sobotu sice nemám dělat, ale když mně spadla ovečka do jámy, tak se seberu a jdu pro ni. Čili je to vlastně symbol tý aktivity: jít vždycky, protože vždycky je dostatek příležitostí, aby člověk mohl svýmu bližnímu nějakým způsobem pomoct. A proto bych se měl znovu vrátit k tomu čtyřiadvacátýmu, že se tam narodil člověk, kterej nepřinesl nic jinýho než lásku. Prostě k těm uraženejm, poníženejm, k těm ubohejm, ty ji potřebujou. Ne zdraví, nemocní potřebujou lékaře. Prostě byl to Syn Boží, kterej se čtyřiadvacátýho narodil, tak jako se každej rok znovu rodí sluno-vrat, sluno-vrat v nás. Znovu se narodil a měl by se narodit tak, jak se to zpívá ve všech kostelích na celým světě: Narodil se Kristus Pán. Jednoduchý jako facka.“

O rok později, v prosinci 1982, Hrabal znovu vysloví myšlenku duchovního či mystického významu Vánoc, která zazněla už v roce 1981. I z toho je zřejmé, že to tehdy poprvé nebyla situační improvizace, ale že jde o jeho promyšlené přesvědčení: „Kristus, když se narodil, tak je to pro nás událost, která se opakuje. Jistě, on se třeba narodil o měsíc dřív nebo o tři měsíce později, ale bylo to uloženo zrovna přesně na ten den, kdy je to i událost kosmotvorná, kdy slunce škobrtne o jistý obratník, a vlastně se znovu narodí a začne se vracet. Takže potom na narození Páně se současně zvolna zrodí slunce a zase vykonává tu dráhu. Je to ten boj v nás, je to ten meč jako symbol zbraně, vnitřního boje, kterým překonáváme všechno staré, abychom se narodili a stali se novými. Tak jako je narození Páně spjato s tím, že se vzkřísila i příroda, že slunce škobrtlo a zase se vrací tím, že stoupá nahoru.“

Pozvání k účinné lásce k bližnímu

Jak se postupně ukazuje v jednotlivých adventních úvahách, Vánoce jsou podle Hrabala především oslavou narození Božího Syna v (každém) lidském srdci, tedy pozváním k obnově účinné lásky k bližnímu, kterou Kristus svým životem ztělesňoval. Ale zároveň jde podle něj o „smrt“ či odumírání toho starého v nás. Vánoční tajemství se tedy v jeho pojetí prostupuje s tajemstvím velikonočním, s tajemstvím smrti jako brány k novému životu.

Za zmínku stojí, že mezi jednotlivými nahrávkami jsou roční rozestupy a že Hrabal nikdy nečte připravenou řeč, vždycky mluví spatra, většinou volně navazuje na vyslovené farářovo kázání či na otázky přítomných. Tím spíš vyniká společný jmenovatel jeho úvah o tajemství Vánoc: zrození Krista jako Božího Syna v každém lidském srdci, které znamená život ve znamení účinné lásky k bližnímu.

Důležitá je také skutečnost, že na libické faře nehovoří mladistvý literát, který by se teprve hledal. Hovoří zde sedmdesátiletý spisovatel, který už napsal většinu svých slavných literárních děl a vlastně se v jisté retrospektivě ohlíží za svou životní poutí. Myšlenky, které na faře v Libici vyslovuje, v něm zrály celá desetiletí.

Každej věřící je kumštýř

Na nahrávce z prosince 1983 Hrabal navazuje na kázání vikáře Jana Štefana o radosti adventu a nebezpečí konzumního vyprázdnění Vánoc. I v tomto případě dál rozvíjí své dříve nastíněné pojetí vánočního tajemství v souvislosti s významem slunovratu a s proměnou lidského srdce.

„Doba, v který žijeme, je opravdu doba konzumní. Je to doba, kdy dál žijou Herodesové, ale kdy je taky třeba se zamyslit nad tou spojitostí, že Ježíš se narodil, když… zase nastává slunovrat. Čili souvislost přírodního, kosmického dění s narozením člověka, o kterém my víme anebo věříme, že je to ten, kterej nám nepřinesl jen útěchu, ale přinesl nám i spasení. Takže ten den, kterýmu jdeme vstříc, ten čtyřiadvacátý prosinec, narození Páně, je současně i narozením jisté radosti. To slunce se nám znovu vrací, ale myslím, že je to spíš ta radost v nás, ta, kterou si vytvoříme. My musíme býti i něco jako kumštýři. Každej věřící je kumštýř, protože tím, že v sobě vytvoří tu radost, tak je tvůrce. Čili v nás to všecko je a aktivní a účinná láska k bližnímu je nesena jedině tou radostí. Protože kdo dává, tak se raduje – i naši blízcí, na který myslíme: budeme jim přát tu radost, která je naplněním odkazu celýho Kristova učení. To je účinná a aktivní láska k bližnímu, která je radostí nejen mojí, ale prostě nás všech. Obzvlášť teď, když se nám blíží den, kdy očekáváme to radostné poselství, že nejen slunce znovu bude postupovat, ale že bude narůstat i ta radost v nás, radost z toho, co jsme účinnou láskou vykonali pro toho druhého.“

Láska je podle Hrabala tvořivá, jejím nejhlubším motivem je radost. A ten, kdo má radost, touží dělat radost druhým. Právě v tomto smyslu radost souvisí s duchovním významem vánočních svátků: Rodí se v nás radost, která nás vede k tomu, abychom druhým lidem dělali radost.

Jsme děti Boží

Poslední dochovaná nahrávka z libické fary pochází z prosince roku 1984. Bohumil Hrabal na ní vyslovuje znepokojení nad možností války a jaderné katastrofy, jež by mohla zničit všechno živé na planetě. Pak ale vyjadřuje naději, kterou spojuje s právě vyslechnutým vánočním poselstvím.

„Ta podstata, která se zjevila narozením Ježíše, je myslím takové závažnosti, nejen pro mě, ale myslím pro celé lidstvo, že bych si přál, aby to, co jsem slyšel tady, že se narodil Kristus, zrovna v ten čas, kdy se rodí i nový rok, aby si to uvědomili nejen ti, kteří jsou tady, ale všichni na celém světě. Protože ten základní fakt, že jsme děti Boží, to kdyby si lidé víc uvědomili, tak by to nebylo tak, že celá příroda je blízko jisté katastrofy. Musíme uvažovat v kategoriích nejen svých bližních, ale že nám je blízká i příroda. Proto bych jenom znovu zdůraznil: Pokoj lidem dobré vůle! A to, abysme znovu vstali jakoby z mrtvých čili znovu se narodili. To je jediná cesta na záchranu nejen jednotlivce, nejen národů, ale i celého lidstva.“

I na poslední dochované nahrávce tedy Hrabal dál rozvíjí své překvapivě niterné, existenciální pojetí Vánoc. Tyto svátky pro něj nejsou jen vzpomínkou na historickou událost Kristova narození, ale každý rok znovu opakovanou výzvou ke změně vlastního srdce, každoročním pozváním k radikální proměně životního směřování: v lidském nitru se jako v betlémské stáji rodí Kristus. Ano, Hrabal trvá na tom, že člověk, který poselství Vánoc zaslechne a přijme, se vlastně stává „malým kristem“, Božím synem, jehož životní motivací je účinná láska k bližnímu v nouzi.

Autor prof. Pavel Hošek – převzato z KT

Autor je profesor Evangelické teologické fakulty. Z Hrabalových duchovních úvah sestavil knihy Bohové jste vy a Evangelium podle Bohumila Hrabala.

Celý život se pohyboval v univerzitním prostředí, aktivně se věnoval vzdělání a formaci studentů. Irští biskupové ho v roce 1854 pozvali do Dublinu, aby ho jmenovali rektorem tamní první katolické univerzity. Newman univerzitě věnoval mnoho energie. Usiloval mimo jiné o to, udržet pohromadě v jedné instituci akademické bádání a publikaci, svobodné od případné cenzury ze strany církevních autorit, a zároveň bezpečný prostor, kde je s úctou předkládáno a rozvíjeno učení katolické církve mladé katolické inteligenci. Avšak odpor, na který v Dublinu narazil, ho nakonec přiměl k rezignaci na funkci rektora a k trvalému návratu do Anglie. Jedním z plodů jeho dublinského období, aktuálních dodnes, je série přednášek nazvaných

e Idea of a University (Idea univerzity, Krystal OP 2014). Představil v nich ideál vzdělaného kulturního člověka, o jehož formaci má usilovat katolická univerzita.

„Proč studuješ na univerzitě?“ – „Abych se mohl stát lékařem, právníkem, knězem atd.,“ lidé obvykle odpovědí. „To je málo,“ říká Newman. Univerzita má člověka navíc formovat, nejen zásobit informacemi a dovednostmi. Univerzita podle něj neslouží především k přípravě odborníků schopných vykonávat určitou činnost ani k výchově specialistů schopných pěstovat vědecký výzkum v určitém oboru, ale musí usilovat o intelektuální růst člověka, o dozrávání jeho schopnosti uvažovat a posuzovat, o rozvoj inteligence až k dosažení dokonalosti, která není omezena na jedinou oblast zkoumání nebo činnosti.

Vzdělání potom neznamená stav člověka, ale spíše činnost kultivující mysl, která ji přivádí do stavu plného rozvoje. Má „mysl rozšiřovat“. Newman jde dokonce tak daleko, že dává přednost univerzitě, kde se nekonají zkoušky, ale kde studenti žijí společně před univerzitou. Seberozvoj, který člověk uskutečňuje ve vztahu s druhými lidmi, je vždy lepší než vzdělání, které se snaží studenta pouze naplnit pojmy. Podle Newmana mezi cíle univerzitního vzdělávání musí patřit především získání stále větší přesnosti v myšlení.

Při pohřbu knížete Karla Schwarzenberga kdosi řekl, že byl nejen intelektuál, ale také gentleman. A to je druhý typicky newmanovský prvek, který se objevuje v jeho Ideji univerzity. Cílem univerzitního studia je totiž také výchova gentlemana. Ten, kdo jím je, není jen dobře vychovaný nebo zdvořilý člověk, ale člověk intelektuálně vyspělý, vzdělaný, schopný žít a jednat ve společnosti své doby. Ženským ekvivalentem gentlemana je dáma. Když o muži řeknete, že je gentleman, znamená to, že je zdvořilý, vzdělaný a dá se mu věřit. Gentleman totiž drží své slovo; slovem, které dal, je vázán.

John Henry Newman v sobě organicky spojuje to, co nostalgicky obdivuji na staré dobré Anglii, a zároveň nadčasový ideál křesťanské svatosti. Ta ovšem neznamená někoho kopírovat, nýbrž hledat si svou originální cestu, pro niž mne osobně Stvořitel stvořil a vybavil. Bůh vede člověka zcela osobním způsobem, říká Newman.

Autor je spirituálem Papežské koleje Nepomucenum v Římě. Převzato z časopisu alumnů Nepomucena Brázda (viz nepomucenum.it). Redakčně upraveno.

Zdroj KT, autor Tomáš Roule

S kýmkoli jsem o své práci mluvil, zajásal, že kroniku „zná“, ale lidé většinou přiznávali, že ji nečetli. Panuje představa, že Kosmova kronika rovná se staré pověsti české, tedy předhistorické příběhy o praotci Čechovi, kněžně Libuši apod. Ale tyto pověsti ve skutečnosti tvoří jen úvodních třináct kapitol první z celkem tří knih kroniky. Zbytek pokrývá historickou dobu vlády Přemyslovců, mezinárodní vztahy a dění v pražské kapitule, jejímž byl Kosmas děkanem.

Měl jste ambici změnit dřívější „chladné“ přijetí kroniky u čtenářů?

Hlavně jsem chtěl sdělit, že Kosmu stojí za to číst! Najdete u něj víc, než byste čekala – životní „šťávu“. A jestli máte ráda fiktivní příběhy s historickou tematikou, jejich kouzlo tam najdete taky.

Co vás na tomto díle jako literární památce tak fascinuje?

Jako češtinář a latiník jsem byl školen ve staré literatuře. Proto jsem zaplesal, že Kosmas není jen historik, kronikář, ale i básník. V kronice je přes 200 veršů v hexametrech (tj. se šesti přízvuky) – to je skutečná literární potěcha. Pro nás je nezvyklé, že navíc rýmoval prozaickou část textu. Kosmas je dále mistrem zkratky. Dramatické okamžiky, například vyvraždění Vršovců v roce 1108 (raněstředověkého velmožského rodu, který v 11. až 12. století významně ovlivňoval dějiny přemyslovského státu; Přemyslovci se Vršovce pokusili vyvraždit celkem třikrát – pozn. red.) nebo souboje mezi syny krále Vratislava, líčí stylem „mikropříběhů“. V jednom či dvou odstavcích tak sledujete velmi dramatický děj odehrávající se na různých místech, s přímou řečí a také výkřiky autora, který děj komentuje. Velkou předností je tu stylistická pestrost. Kosmas chtěl neustále překvapovat.

Dělalo mu dobře předvádět, co vše dokáže?

Podle dobové konvence dává vědět, jak skvělý je stylista. Neustále čtenáře přitahuje k textu, slibuje, co má přijít později, a občas připomene, že už o něčem mluvil dříve. Jednotlivé části kroniky dedikuje různým lidem a žádá je, aby text opravili – že on sám pořádně latinsky ani neumí a že se při čtení akorát zasmějem… Jenže to všechno sdělí takovou formou, že musíme smeknout! Snaží se získat si přízeň čtenářů tím, že jim skládá poklonu a naznačuje, že jsou ještě daleko lepší než on.

Kronika je plná učených narážek a rétorických figur, slovních hříček, vtipů a ironie.

Ano, Kosmas se dokonce nebojí ani šťavnatějšího slovníku a občas vystihuje brutalitu doby a sáhne po vulgarismu. Třeba vévoda Břetislav vyhrožuje saskému Ekkehardovi, že mu nejen usekne hlavu, ale navíc mu přiloží ora ad posteriora. To zní sice vznešeně, ale znamená to doslova „obličej k zadnici“.

S čím jste při překladu nejvíc bojoval?

Celkově mě hodně sužoval problém označení lidských sídel – rozdíly mezi hradištěm, městem nebo pevností (urbs, civitas) a také hradem, hrádkem, nebo tvrzí (castellum). Tyto pojmy se totiž zdaleka nekryjí s tím, co si představujeme na základě archeologických výzkumů. Kosmas používal termín urbs jak pro pražské hradiště, tak pro velká města jako Řím nebo Řezno. Nakonec jsem se rozhodl překládat označení sídel třeba trochu neobvykle, zato ustáleně (součástí kroniky jsou desítky stran vysvětlivek a také rejstřík osob a míst – pozn. red.). Celou kronikou prochází jméno Praga – my si tak nějak myslíme, že víme, co to je… Jenže v Kosmově době to bylo pouze hradiště na ostrohu na levém vltavském břehu.

Jaký byl Kosmův hlavní sdělovací záměr? Určitě mu nešlo jen o „faktografi i“.

Nesmíme si psaní dějin od starověku do raného novověku představovat jako „suchou“ vědu, která jen sestavuje informace. Takové ostatně není ani dnes. Ve starověku a středověku patřila historiografie do literatury, tj. do všeho, co se traktuje písmem. Nebylo možné zaznamenat pouhá fakta – jaksi „nekrásně“. Při psaní se vždycky rovněž zvažovalo, co za zapsání stojí, a to i z ekonomických důvodů. Aby člověk mohl psát, musel dostat do hlavy už tehdy mrtvý jazyk. Latina se učila zpaměti, sestavovat nové texty znamenalo citovat ty starší – a Kosmův text je doslova protkaný texty, na nichž se on sám učil psát. Je zbytečné se ptát, jestli byl Kosmas spíš dějepisec, nebo zábavný spisovatel. Vzdělávací a estetická potřeba čtenářů se tehdy uspokojovala týmiž texty.

Co víme o Kosmovi jako o člověku?

Narodil se kolem roku 1045 – to je odhad na základě toho, že kroniku psal jako osmdesátník v posledních šesti letech života (umřel 21. října 1125). Studoval na pražské katedrální škole. V kronice vzpomíná, jak v kryptě sv. Kosmy a Damiána na Pražském hradě memoroval latinsky žalmy a při tom potkal poutníka, který tam hledal hrob sv. Radima. Studoval také gramatiku a dialektiku na prestižní škole v Lutychu (v dnešní Belgii). O tomto období psal velmi poeticky – jak ho Múza stále pokouší a vrací do vzpomínek na ty časy… Pak se vrátil do Čech, byl vysvěcen na kněze, působil jako jeden z kanovníků u hrobu sv. Václava. Osobně se stýkal s aktéry kroniky – zvlášť v případě její třetí knihy (ta pokrývá období od nástupu Břetislava II. roku 1092 do smrti Vladislava I. a nástupu jeho bratra Soběslava roku 1125 – pozn. red.)

A byl ženatý.

Byl, v kronice se zmiňuje o smrti manželky Božetěchy roku 1117. Měli syna Heinricha (Jindřicha). O něm se sice spekulovalo, že se jednalo o budoucího biskupa Jindřicha Zdíka, ale pak to bylo vyvráceno. Předpokládá se, že mohl být zástupcem další generace kapituly… Na základě toho, co o Kosmovi vím, jsem ho jako překladatel „modeloval“, aby mluvil jako vzdělaný člověk dnešním jazykem. Mám velmi rád zvlášť pasáže, kde mluví sám o sobě. Tam jsme mu jako čtenáři nejblíže. Ale rozhodně to nesmíme brát tak, že by se nám „zpovídal“ – je to autorská stylizace.

Co se dozvídáme o jeho víře?

Celou kroniku psal jako věřící člověk, kněz, jako určité morální zrcadlo opřené o křesťanskou víru. O prvních třinácti „pohanských“ kapitolách říká, že jejich obsah poznal z fabulosa relatio, od „starců“ a z jejich bájí, pohádek, nedůvěryhodných či nepravděpodobných příběhů. Ale poté přejde k odkazům na zdroje, které nazývá vera fidelium relatio, tj. „pravdivé“ zprávy získané od fideles, lidí „důvěryhodných“ nebo „věřících“. A začne vykládat křesťanské dějiny od křtu knížete Bořivoje. Kosmas taky neustále připomíná události týkající se pražských biskupů, jejich mravů a celkového vedení diecéze i kapituly. Té už v předchozí generaci dal novou formu vynikající probošt Marek; někdejším kanovníkům, které Kosmas označoval za „kentaury“, protože chodili ve světském oblečení, nařídil novou „štábní kulturu“…

Kapituly jakožto církevní instituce si tedy velmi vážil.

Sám sebe označoval za „služebníka Boha a sv. Václava“ – byl kněz a zároveň kanovník u světcova hrobu. Světce Kosmas považoval za úběžníky svého působiště – dokonce už kněžně Libuši vložil do úst proroctví, že na Pražském hradě, založeném na její pokyn, vyrostou „dva zlaté olivovníky“ – Václav a Vojtěch. Tato metafora se opakuje v celých českých dějinách… Kosmas se sice prezentoval jako historik státu, ale pro mě je jedním z nejdojemnějších míst kroniky pasáž ze třetí knihy o naprostém rozvratu země: nikdo neví, kdo je s kým, všichni se navzájem podvádějí, vraždí, Vratislavovi synové jeden druhého pronásledují a předáci jsou nešťastní (probíhá krutá „hra o trůny“). Kosmas se v tu chvíli obrací v modlitbě ke Kristu.

A byl Kosmas typickým dítětem své doby, podobně jako třeba Mistr Jan Hus nebo Martin Luther? Mám na mysli antisemitismus, šovinismus apod. A lze jim to vůbec vyčítat?

Určitě zastával mnoho běžných dobových stanovisek. Známý je jeho vztah ke všem okolním národům – „my“ versus „oni“, zvláště Němci, kteří jsou prý pyšní. O Polácích se vyjadřuje vůbec nejhůř, o Uhrech jen o málo pozitivněji. A samozřejmě u něj najdeme dobový antijudaismus – spíš než antisemitismus. Ten se ale projevoval ve společnosti běžně. Když knížata potřebovala peníze, zatlačila na židovskou komunitu. To určitě nelze obdivovat. Kosmas si na některých místech uvědomuje, že mnohé kroky nebyly dobré, typicky nucené křty Židů za křížové výpravy. I tehdejší biskup upozorňoval, že to není teologicky správné. Dodal bych však obecně: nejsme soudci historie.

Proč v současnosti vlastně studovat mrtvý jazyk – latinu?

Je to materiál k výbornému procvičení mysli. Její gramatika je systematická, a kdo si ji jednou osvojí, udělá si v hlavě „mřížku“ i na další jazyky. Ale především je to zlatá brána k historii – projdete jakýmkoli starým městem a všude vidíte latinská slova. Ta nejsou „cizí“, ale „naše“ – nám darovaná.

A nedokázala by kroniku dnes už přeložit umělá inteligence?

AI ještě není dost dokonalá, aby překládala z latiny se všemi těmi narážkami a hexametry. Nicméně po dokončení kroniky jsem se sám sebe ptal, jestli nejsem poslední člověk, který ji přeložil – nebudou to dál už jen kolegové roboti a kolegyně robotky? AI se při bádání využívá jako kterýkoli jiný moderní nástroj, jenže je třeba výsledky neustále ověřovat. Nedávno jsem si o Kosmovi povídal s AI, a když jsem asi potřetí opravil věcnou stránku obsahu, který mi nabídla, pronesla: „Velmi se stydím – omlouvám se!“ A já na to, že to přece neumí. „Máte pravdu,“ připustila, „obraty jako ‚stydět se‘ používám jen formálně. Ve skutečnosti žádné emoce neprožívám.“ To mi tak trochu připomíná film 2001: Vesmírná odysea.

Na čem nyní pracujete?

Po dokončení překladu kroniky jsem se vrhl na studium svých předchůdců (v 19. století Václav Vladivoj Tomek, slavný historik a žák Palackého, v roce 1929 Karel Hrdina; modernizace překladu pak provedly Marie Bláhová a Magdalena Moravová). Jinak jádro mé práce leží u břevnovských benediktinů a edice Pietas benedictina – loni v ní vyšly Dialogy Řehoře Velikého a chystáme další svazek Rozmluv Jana Cassiana.

Kromě toho překládáte liturgické texty pro liturgickou komisi ČBK.

Mám v ní na starost prvopřeklady z latiny – než se texty v týmu dále „opracují“ a schválí. Komise dlouhodobě podporuje projekt nového překladu Bible pro liturgické užití. Z jejího celku máme zatím zcela projednanou zhruba polovinu textů – zbytek je ve fázi prvotního přeložení (z celkem tří fází). Vznikající text Bible by se pak mohl dosadit do všech liturgických knih, a navíc vydat samostatně, aby se v Česku konečně zrušila dichotomie, že v kostele lidé slyší „jiné“ Písmo, než si čtou doma. Ale je to práce ještě na několik let. 

ONDŘEJ KOUPIL (*1972) vystudoval češtinu a latinu na FF UK. Působí mj. v Ústavu pro jazyk český AV ČR a na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci. Překládá z latiny, je autorem několika knih. V Benediktinském arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově pracuje jako editor knižní řady Pietas benedictina. Kronika Čechů vyšla letos jako 130. překlad v České knižnici, tj. bibliotéce nejdůležitějších literárních děl vzniklých v českých zemích (pod nakl. Host). V audioverzi je nyní k poslechu na vltava.rozhlas.cz.

Zdroj KT 12. 11. 2025

Na přednáškách říkáte, že Bibli ve skutečnosti nečteme, i když si myslíme opak. Jak to tedy je?

Říká se tomu odborně „kognitivní struktura“, což civilním jazykem znamená, že se příliš nezabýváme textem, jako spíše myšlenkami, které podle nás sděluje. Čteme slovo „spása“ a hned je jasné, oč běží. Vidíme psáno „židé“ a hned víme, o kom je řeč. Nevíme. Nedáváme pozor na to, co Písmo říká. A co se nám nelíbí, přehlížíme. Samozřejmě to platí pro lidské vědění obecně. Izrael nedávno bombardoval nemocnici v Bejrútu, zahynulo osmasedmdesát lidí. Ani jsme to nezaznamenali. Kdyby bomba zabila jediného člověka v nemocnici tady v Irsku, celá země by se zastavila. Padesát tisíc mrtvých v Gaze! Nebavme se teď, kdo má pravdu a komu se děje křivda. Děje se ale něco strašného, a neznepokojuje nás to. A podobně nezúčastnění jsme při četbě.

Nedokládáme často své argumenty tím, že tak je to psáno v Bibli?

Před chvilkou jsem učil třídu dospělých. Budoucí jáhny, mladé učitele, kteří potřebují univerzitní potvrzení, že absolvovali kurz náboženství, budoucí nemocniční kaplany a také ty, kdo se v určité etapě života rozhodli, že je víra zajímá. Jeden z jáhnů, který před třiceti lety studoval v semináři, se mě zeptal: „Kde jsme udělali chybu, kde jsme ztratili smysl pro Bibli?“ Podle mě je jedním z důvodů, že jsme Bibli začali používat jako nástroj, prostředek k něčemu dalšímu, místo abychom ji četli a žasli nad tím, co je v ní bláznivého, poutavého nebo nádherného.

Můžeme se k úžasu nad textem, který zevšedněl, vrátit?

I údiv má svou tradici, z níž se můžeme přiučit. Nepřestávám žasnout nad judaismem a jeho schopností předávat biblický text plný symbolů a metafor. Samozřejmě, každé náboženství i denominace má své fundamentalisty. Od těch katolických přes ty protestantské, kteří kdysi silně poznamenali konflikt v Severním Irsku. Živá tradice ale dokáže – a nestane se to hned – člověka zpomalit, naučit poslouchat, divit se, nevyhýbat se nepohodlným místům v Písmu.

Působíte jako kněz v hrabství Kerry. Jak můžete živou tradici čtení přenést na ty, kdo jednou týdně chodí do kostela?

S postupujícím věkem čím dál raději kážu. Říkám svým kolegům, studentům a také biskupům, že své povolání považuju za obrovskou výsadu. V neděli ráno kážu farmářům ze zemědělské oblasti na severu hrabství Kerry. Irští farmáři mi připadají moudří. Možná dokážu suverénně předat text, oni zase svoji zkušenost. Není snadné postavit se před ně, pokusit se je oslovit, být autentický, nemluvit výlučně o sobě. Je v tom jakási tichá, jemná radost. Měl jsem štěstí – před pětadvaceti lety jsem sám potkal někoho, kdo mě vyučoval tomu, co se nazývá lectio divina, tedy četbě s modlitbou. Byl to misionář na Trinidadu v Karibiku, skvělý teolog, oddaný práci pro chudé. Měl dobré filozofické základy a naučil mě čtení, které člověka vede domů, kde žije. Říkal tomu „homecoming reading“, což je protiklad odcizujícího, agresivního čtení.

Misionář z Trinidadu vás naučil dívat se na text Bible jinak?

Spíš mě naučil ptát se jinak. Namísto: „Co mi ten text říká?“ položil pro mě tehdy radikální otázku: „Jak mě ten text vrací tam, kde žiju?“ Jinak řečeno, jaké světlo vrhá text Bible na mé zkušenosti, situaci, myšlenky? Biblické metafory a podobenství jsou skutečně geniální. Vezměte si, jak Pavel ve 12. kapitole prvního listu Korintským mluví o lidském těle, o jeho částech, údech, končetinách. O jejich hierarchii, o tom, že místa pokládaná za neslušná o to pečlivěji zahalujeme a právě takovým místům vzdáváme o to větší čest a staráme se o ně. Židovskou antropologii přenášíme do křesťanského života. Metafory k nám mluví jinak než obvyklou řečí: „měli byste“ a „musíte“.

Uniká nám, že metafory nejsou pouhé analogie, jakási převlečená poučení, ale spíš hádanky pro naši představivost?

Podle mě ano. A když už zmiňuji důležitost učitelů, jedním z mých byl španělský jezuita Alonso Shökel, s nímž jsem se potkal na studiích na Papežském biblickém institutu v Římě. Již v 50. letech, tedy dlouho před Druhým vatikánským koncilem, stál v čele proudu, který bych nazval literárním uznáním Bible. Pamatuji dodnes, jak tento mezinárodní odborník pronesl, že katolická, tedy latinská církev ztratila Bibli během reformace a renesance. S výjimkou mystiků a mnišských řádů, protože řehole trvají na každodenním lectio divina, tedy rozjímavé četbě Písma. Tradice denního čtení zůstala v klášterech neporušena, navíc jejich čtení Písma bylo duchovní, alegorické, podobně jako židovské čtení se smyslem pro vrstevnatost textu. Zajímavé je, že v posledních patnácti letech tuto tradici objevují konzervativní protestanti v USA. Začalo to znovuobjevením církevních otců a díky dobrým ekumenickým vztahům pokračovalo čtením Tomáše Akvinského, Bonaventury, kázání Bernarda z Clairvaux a jejich výkladů Písem.

Připravila vás vaše vlastní kněžská formace na dnešní svět?

Prakticky žádnou formací jsme jako kněží neprošli. Studoval jsem fyziku a matematiku, počítalo se s námi jako s učiteli. Na střední škole, kam jsem chodil, učilo šestnáct kněží, uvnitř jediné diecéze. To byly mé obzory. Změna přišla až v 90. letech. Formovali jsme jedni druhé – stále platí, že společenství člověka ovlivňuje, podobně jako setkání se zajímavými lidmi. Každé dva roky jezdím do kláštera ve Švýcarsku, kde si na mě představená udělá třicet minut času. Nedávno jsem se jí svěřil, jak jsem si oddychl, že už nejsem šéfem postgraduálních studií na univerzitě. Mám méně práce, ale chybí mi možnost ovlivňovat, kdo nebo co se učí. Usmála se a říká: „Ano, moc. Není to nakonec vždy otázka moci?“ Ta poznámka pronesená laskavým tónem pro mě měla formativní význam.

Před chvílí skončila hodina, v níž jste mluvil o podobenství Božího království jako semínka hořčice. Řekl jste, že na Boha nedělají dojem množství ani čísla. Přesto, před dvěma lety se v Irsku při sčítání lidu za katolíky označilo 77 % obyvatel, ale podle dat se počet prudce snižuje. Zneklidňuje vás to?

Tohle mi starosti nedělá. Nicméně existuje rozdíl mezi počtem lidí, kteří se za katolíky považují, a těmi, kteří svou víru žijí. Vidím ten rozdíl ve vlastní rodině. Ti první třeba stále trvají na svatbě v kostele, ovšem dokonce i počet církevních sňatků strmě klesá. Za poslední desetiletí je to o nějakých padesát šedesát procent. Nedávno mi jeden teolog z Nového Zélandu vyprávěl, že u nich platí totéž o pohřbech. I v Irsku účast církve časem zeslábne. Se životem v církvi je to jako s cizím jazykem. Můžete jej umět pasivně, nebo ho aktivně používat. Pro mnoho lidí je církev společenská zvyklost, ale nepřináší jim naději, pokoj či útěchu.

Takže jako kněz sloužíte víc pohřbů než svateb?

A dělám to raději. Pohřby v sobě mají víc realismu. Ze svatby se postupem času stala extrémně drahá záležitost, kdy často víc záleží na tom, jak svatba vypadá na fotografiích. Časem se totéž přihodí pohřbům. Možná víte, že Irsko má stále silnou a zdravou kulturu spojenou se smrtí. Můj kolega z univerzity dokonce vydal knihu nazvanou Smrt a Irové. Donedávna jsme nezažívali popírání smrti nebo vylepšování jejího obrazu, zároveň Irové nikdy nepovažovali smrt za fetiš. Je obvyklé, že ve farnostech, kam v neděli chodí čtyřicet lidí, je při pohřbu hřbitov plný k prasknutí. Ale i to se mění. Těla zesnulých se donedávna vnášela do kostela den před pohřbem, proto byla večerní i ranní liturgie. Na ostatky zemřelého se pokládá bílá pokrývka, kříž a evangelia. Nedávno jsem zažil pohřeb, který mnou, jako teologem, otřásl. Pastor, jenž obřad sloužil, prohlásil, že k těmto symbolům věčného života rodina přidá symboly všedního života, něco přineseného z domova. V té rozdvojenosti věčného a všedního se ztrácí představa, že život je jeden a je posvátný. A že kříž je symbolem utrpení stejně jako radosti.

Trápí vás to?

Existuje rčení, že nic není tak jisté jako demografie. Nemůžete bojovat s proměnou kultury. Karol Wojtyła měl za to, že to jde, ale podle mě ne. Blížící se vlna však není důvodem k rezignaci, spíš naučit se surfovat. Tady na papežské univerzitě v Maynoothu si o mně někteří kolegové myslí, že jsem příliš horlivý, skoro mesiášský, říkají s úsměvem. Snažím se navázat vztah s těmi, kdo chodí na mé hodiny, považuji to v jistém smyslu za svou misi.

Pro teologický časopis univerzity jste dnešní Irsko popsal jako místo, kde „lidé nechávají Boha na pokoji a doufají, že on zas nechá na pokoji je“. Jak to myslíte?

Když lidem říkám, že Boha mají v srdci, diví se. Vždyť Bůh je v nebi! Co s tím? Musíme kázat evangelium, což neděláme. Dnešní seminaristé mají polovinu biblických hodin oproti nám v 70. letech. Chybí nám pochopení, k čemu tu jsme. Dále jsme si odvykli říkat zpříma, jak se věci mají. A je zajímavé sledovat, když to někdo udělá. Moje diecéze například nedávno vysvětila dva kněze, ale do té doby deset let ani jednoho. Říkáme, jaká je škoda, že není víc mladých kněží, ale ta doba už je v Irsku pryč. Své povolání ke kněžství jsem přitom silně cítil už od svých patnácti let. Nepřipouštíme si, že se svět změnil. Dokonce i mezi mými kolegy kněžími je značná část těch, kdo se chtějí vrátit do minulosti nebo aspoň předstírat, že věci jsou jako dřív. Raději bychom ale měli přemýšlet, jak přijmout, co přichází. Křesťanství je radikálně ukotvené v Ježíši, v Bohu, který jedná v dějinách. A je radikálně zaměřené k budoucnosti.

Jakou budoucnost si představujete?

V celé Evropě procházíme obrovskou kulturní změnou. Jde o to, zda aktivně hledáme, jak se s touto změnou vyrovnat. Jestli připravíme evangelizační program na národní úrovni. Anebo nabídneme programy, v nichž bychom učili přemýšlet například prostřednictvím umění. Vybavuje se mi třeba moje bývalá studentka, která na univerzitu přišla otrávená katolickým vzděláváním. Když jsme ale v hodinách probírali evangelium vážně a do hloubky, chtěla vždy vědět víc. Podle mě je to skutečná katolická mystička, přestože ji víc než Bible zajímá etika. Každé pondělí vede kurzy mindfulness (bdělé pozornosti – pozn. red.), se studenty při nich malují a u toho poslouchají jazz. Nemám dojem, že situaci zachrání samotné čtení Bible. K tomu je potřeba čas a pozornost, jak ukazuje mnišská a mystická tradice. Studenty v hodinách zároveň vedu k pocitu sebedůvěry. Že co řeknou, má hodnotu, i když je to jen první slovo k tématu. Říkám jim, že když mě něco naučí, mají u mě za jedna. Tady máte titulek k našemu rozhovoru: V mých hodinách nikdo nemá poslední slovo.

SÉAMUS O’CONNELL přijal kněžské svěcení v diecézi Kerry na jihozápadě Irska roku 1982, postgraduální studium absolvoval na Papežském biblickém institutu v Římě a ve švýcarském Fribourgu. Působil jako školní kaplan a ředitel biblické formace pro diecézi Kerry, v roce 2006 byl jmenován profesorem biblických věd na Papežské univerzitě sv. Patrika v Maynoothu.

Zdroj: Katolický týdeník z KT 48 / 2024

Stress and trauma over the political turmoil surrounding Hong Kong’s extradition bill has created an unprecedented mental health problem that the city is not equipped to deal with, medical professionals say.

Discussion of mental health carries a huge stigma in the Chinese-ruled territory, and younger people are particularly vulnerable because of the stresses of everyday life: exorbitant living costs, cramped housing, academic pressure and a gloomy view of the future.

On Tuesday, July 9, embattled Hong Kong leader Carrie Lam said the bill, which would allow people to be extradited to mainland China for trial, was “dead.” In the same remarks, she acknowledged that there were entrenched social problems in Hong Kong.

Hong Kong’s youth have been at the forefront of the city’s biggest and most violent protests in decades, with police firing rubber bullets and tear gas in chaotic scenes that grabbed global headlines.

Anger and frustration over the extradition bill, and the government’s handling of it, have pushed many to desperation. “It’s hard to see the future if there is no solution. Our government should understand how we think,” said Kayi Wong, a 23-year-old designer. Wong said she felt depressed reading about the recent deaths. Many people feared there would be more amid multiple societal problems, including housing issues, family troubles and what she described as an inability to communicate feelings effectively to each other.

Calls to support groups and non-governmental organisations have surged, said Karman Leung, chief executive of one such group, Samaritans Hong Kong.

Because of the stigma surrounding mental health and with a heated political issue at the root of their stress, people don’t feel they can talk about it, said Zoe Fortune, the chief executive of City Mental Health Alliance.“It’s a double whammy and people don’t know where to go for support,” she said.

Conflict between family members with different standpoints increases tension and further fractures society, say volunteer counselling groups. Some such organisations, including the Division of Counselling Psychology, under the Hong Kong Psychological Society, have started offering free counselling.

A private 50-minute session with a psychologist costs between $102-$384, making private treatment out of reach for large swathes of the population.

Unless issues are solved fundamentally, the mounting mental stress won’t ease, said Joe, a Hong Kong student.

“They are Hong Kong people, just like our family members,” he said. “Very serious things are happening, so it is hard to stay positive and optimistic.”

REUTERS

Podívejme se na podmínkovou spojku unless, která se objevila ve větě „Unless issues are solved fundamentally, the mounting mental stress won’t ease…” („Pokud se problémy nebudou řešit zásadně, narůstající psychická zátěž nepoleví …“). Jedná se o výraz vyjadřující zápor, proto zbytek věty musí být kladný. Unless můžeme nahradit výrazem if not, přičemž význam zůstane úplně stejný: If issues are not solved fundamentally… . Pamatujme na použití přítomného času v podmínkové části věty, nikoliv budoucího.

Nahraďte výrazem until:

If you don’t study hard, you will not pass. You will not leave if you don’t clean the mess. If the terms don’t improve, I will not pay for it.

Řešení: Unless you study hard, you will not pass. You will not leave unless you clean the mess. Unless the terms improve, I will not pay for it.

SLOVÍČKA

Deforestation in Brazil’s portion of the Amazon rainforest soared more than 88% in June compared with the same month a year ago, the second consecutive month of rising forest destruction under new President Jair Bolsonaro, who has called for development of the region. According to data from Brazil’s space research agency, deforestation in the world’s largest tropical rainforest totaled 920 square km. The data showing an 88.4% deforestation increase is preliminary but indicates the official annual figure, based on more detailed imaging and measured for the 12 months to the end of July, is wellon track to surpass last year’s figure.

In the first 11 months, deforestation has reached 4,565 square km, a 15 percent increase over the same period in the previous year. That is an area larger than the U.S. state of Rhode Island. Environmentalists have warned that Bolsonaro’s strong remarks calling for the development of the Amazon and criticizing the country’s environmental enforcement agency Ibama for handing out too many fines would embolden loggers and ranchers seeking to profit from deforestation. “Bolsonaro has aggravated the situation,” said Paulo Barreto, a researcher at Brazilian nongovernment organization Imazon.

Náhledový obrázek:

Zdroj LN

In this teeming capital city of more than 20 million people, a worsening drought is amplifying the vast inequality between India’s rich and poor.

The politicians, civil servants and corporate lobbyists who live in substantial houses and apartments in central Delhi pay very little to get limitless supplies of piped water – whether for their bathrooms, kitchens or to wash the car, dog, or spray a manicured lawn. They can do all that for as little as $10-$15 a month.

But step into one of the slum areas in the inner city, or a giant disorganized housing estate on the outskirts and there is a daily struggle to get and pay for very limited supplies of water, which is delivered by tanker rather than pipe.

And the price is soaring as supplies are fast depleting.

India’s water crisis is far from even-handed – the elite in Delhi and most other parts of the country remain unaffected while the poor scramble for supplies every day. Prime Minister Narendra Modi’s official residence and those of his cabinet are in central Delhi, as are those of most lawmakers.

That may help to explain why it took until last week for Modi to call for a massive water conservation program, the first big initiative by the government despite years of warnings about dry reservoirs and depleted water tables, policy makers and water industry experts said.

Delhi’s main government district and the army cantonment areas get about 375 liters of water per person per day but residents of Sangam Vihar on average receive only 40 liters for each resident per day.

The water comes from boreholes and tankers under the jurisdiction of the Delhi water board, run by the city government.

But residents say some of the boreholes have been taken over by private operators associated with criminal gangs and local politicians. These gangs also have a major role in providing private tankers, which are illegal, making people liable to price gouging.

And all this when temperatures, and demand, are soaring. Delhi was the second driest it has been in 26 years in June, and recorded its highest ever temperature for the month at 48 degrees Celsius on June 10. Most private tanker operators in Delhi either illegally pump out fast depleting ground water or steal the water from government supplies.

In Delhi, nearly half of the supply from the Delhi water board either gets stolen with the connivance of lowly officials or simply seeps out via leaky pipes, studies show.

The board’s 1,033 tanker fleet is well short of the city’s requirements. Hundreds of private water tankers are operating this summer, though there are no official numbers.

REUTERS